“Mne to pořád baví!”- Petr Janda exkluzívne pre INFOROŽŇAVA

Tesne pred vPetr Janda - rozhovorystúpením sme mali ako mediálny partner výnimočného podujatia jediní exkluzívnu možnosť vyspovedať lídra OLYMPICu Petra Jandu. Zastihli sme ho v improvizovanej šatni v útrobách štadiónu, kde si sám a v tichosti rozcvičoval prstoklady na svojej gitare.   Samotný rozhovor sme zverili do rúk študentom, možno budúcim filmárom. Kameru držal Pavol Hedmeg, otázky starému rockerovi kládol Dávid Badin. Rozhovor si tak môžete nielen prečítať, ale aj vypočuť jeho pôvodné znenie a pritom si pozrieť video zábery a tiež fotky (Belo Hefler) z koncertu.
Pred vami vystupovala rožňavská kapela SEXIT, ako sa vám páčili?
„Moc se mi líbili. Kytarista byl výbornej.“
Čo poviete na publikum?
„To uvidim. Každopádně bylo milý dosavaď. Ještě ne takhle spontánně docela, ale je tady hodně lidí, tak doufám, že to bude príma.“
Už hráte 45 rokov a stále vypredávate haly a štadióny, kde je tajomstvo vášho úspechu?
„Ja nevím. To je peklo, co? 45 let… . Už bych se měl na to vykašlat, ale mne to pořád baví. Největší, to co mne honí dopředu, je pořád to publikum, který chodí. A chodí jich pořád strašně moc. Já mám pocit, že je škoda to zabalit teď, když tí lidi nás pořád chtěj ještě vidět, pořád si chtěj s náma zaspívat. Myslím si, že jsme měli kliku v tom, že jsme udělali tolik dobrých písniček, který lidi přijali a stali se z nich šlágry. Lidi prostě na ty písničky choděj.“
Videoklip: „Vymyslel jsem spoustu nápadů…“
Asi pred pätnástimi rokmi se ohlasovali záver, nakoniec ste sa rozhodli, že budete hrať pre svojich fanúšikov. Ľutovali by ste, keby ste skončili vtedy?
„No to asi jo, ale tak člověk neví, jak by se to vyvinulo. Tenkrát to bylo jasný, lidi nechodili, doba byla taková. Já sem se oženil, narodilo se mi dítě. Mimochodem, už jí teď bude patnáct let. To je akorát ta doba… . Tak jsem si říkal, o ty dvě předchozí děti jsem se moc nestaral, tak to nový dítě, to si užije tatínka. Užívalo si ho rok, ale pak už jsem to nemohl vydržet. Je to obtížný. Člověk když se dostane do takový fáze, že se určitá věc stane tak strašně silným koníčkem, že bez toho nemůže žít, tak to prostě nejde. Ten život stráci smysl. A já sem bez toho hraní opravdu nemohl existovat. Já už jsem pak měl takový stresy, že jsem byl zralej pro psychiatra. I když jsem na gitaru pořád hrál, ale ten kontakt s kapelou a publikem, to je opravdu velká motivace. To je strašná síla. To mně tak strašné chybělo, že když jsem se za rok a půl ozval kapele, jest-li by nechtěli do toho jít, a oni souhlasili, tak to byl takovej opravdu hodně šťastnej moment. Vzpomínam si dokonce na první skoušku, když jsme nosili aparaturu do takovýho sklepení. V Praze jsme měli pučenou skušebnu a já sem strašně pospíchal na bubeníka. Mě připadal, že to staví strašně pomalu a že to vázne. Ja už jsem si tak chtěl zahrát! Tak jsem říkal, dělej, dělej, už ať to zahrajeme, a on to pořád neměl hotový… . No a pak jsme to konečně spustili a úplně jsem se vznášel. To opravdu stojí za to, pořád hrát dál.“
Začínali ste v dobách, keď bol tvrdý socializmus a normalizácia. Hralo sa vám vtedy lepšie ako dnes, alebo naopak?
„To se takhle těžko dá říct. Dřív se mi hrálo lehčějíc, protože jsem by mladej. Ale samozřejmě, těch spoustu zákazů a problémů, který jsme pořád měli…  . Já si pamatuju, že jsme měli člověka, který byl vyčleněnej z agentury, aby hlídal, jest-li máme náušnice na jevišti a když jsme je měli, tak nás poprosil, aby sme je sundali. Dneska je to legrační, ale tenkrát to bylo docela hloupý v tom, že oni nám třeba řekli: Tak, udělali jste průser, tři měsíce, nebo půl rok nebudete hrát! Bylo to naše povolání, naše obživa, měli jsem rodiny…“
Budúci mesiac sa chystáte na turné do Spojených štátov, vypredávate aj tam sály?
„Tam je to samozřejmě jiná situace, než tady. Tam tolik lidí nepříde, jako třeba v Rožňavě, protože tam hrajeme pro český a slovenský krajany. Sem-tam příde řekněme deset procent Američanů, ale spíš jsou to nějaký rodinný příslušníci, nebo kamarádi. Takže ty návštěvy se pohybujou tak do těch čtyři sta, pět set lidí. Většinou víc tam prostě nepříde. Jedem tam už po šestý, teď máme sedm koncertů. Začínáme v Bostonu a končíme v San Francisku, takže celý Státy.“
Pred dvadsiatimi rokmi OLYMPIC aj nás všetkých opustil Miroslav Berka. Ako táto tragédia vplývala na kapelu?
„Zasáhlo nás to strašně silně, byl to náš kamarád. Vlastně jedinej zakládající člen. Já nejsem zakládajíci člen. Přišel sem, když už kapela byla založena. Berka byl takovej…, prostě fajn člen kapely, kamarád. Byla s ním legrace, i když v poslední dobé už moc ne. Je to takový téma, který nás neopustilo. Neustále se o tom bavíme, neustále chceme přijít na to, proč vlastně se to všechno takhle stalo. A bych pravdu řek, nic sme dobrýho nevymysleli.“
Ako ste sa vy dostali k hraniu?
„Já sem vyrostl v muzikantský rodině. U mně to bylo jednoduchý. Táta hrál na housle, máma na piáno, takže nám koncertovali jako dětem od malička. Já sem zákonitě začal hrát taky na housle. V devíti letech. Ve čtrnácti jsem poprvé vzal do ruky kytaru, tak sem pak housle v sedemnácti nechal. I když mě to nebavilo, hodiny s těma houslama, radši bych hrál fotbálek někde na ulici, ale tá průprava, kterou jsem v dětství zažil, se mi pak hodně hodila. Celý to, řekněme utrápený dětství, jsem pak bohatě v tom dospělým věku využil.“
Ďakujeme. A ešte pozdrav Rožňavčanom?
„Mějte se rádi!“
Prepis: Belo Hefler

- red -

O autorovi - red -

Redakčný text, kontaktovať nás môžete na e-mailovej adrese redakcia@inforoznava.sk

Zobraziť všetky príspevky od - red - →

× Odporúčané

Kalendárovinky - Jún